Jak sdílet osobní informace o roztroušené skleróze

Jak otevřeně sdílet osobní a choulostivé informace o roztroušené skleróze s kolegy na pracovišti? Přečtěte si inspirativní příběh zaměstnankyně, která díky podpoře kolegyně našla odvahu mluvit o svém zdravotním stavu a zlepšila tak svou pracovní i osobní pohodu. Dozvíte se, jak sociální sítě prolomily tabu a usnadnily sdílení osobních problémů. Zjistěte, jak otevřenost může přinést větší porozumění a podporu mezi kolegy.

Šéfka Jana přiměla kolegyni Alenu k neformálnímu setkání po práci. Prostě si „jen tak“ zašly popovídat. Janě se totiž několik měsíců zdálo, že se v životě Aleny něco děje. Nechtěla to téma otevírat na pracovišti. Ale dlouhodobě viděla, že Alena chybuje. Její výkon je občas hodně kolísavý. Ani ne v polovině setkání se Alena málem úplně zhroutila: V průběhu několika měsíců jí zemřel otec, diagnostikovali jí roztroušenou sklerózu a dcera padla do období puberty, které nešlo jen tak přecházet bez reakcí a výchovných poznámek.

Během schůzky to Jana otevřela a pojmenovala. Kdyby o tom všem věděla dříve, mohla Aleně pomoci nastavit práci, zodpovědnost za práci, ale i volno v posledních měsících úplně jinak. Alena opouštěla setkání s šéfkou s tím, že je čas udělat si v práci a životě větší pořádek. Naučit se veřejně dělit i o podrobnosti z vlastního života. Aby i ti, kteří si procházejí něčím podobným, věděli, že není proč se stydět.

COVID některá tabu a bariéry mluvit o vlastních trápeních a zdraví pomohl trochu odstranit. Přesto je pořád propastný rozdíl mluvit o problémech před svými nejbližšími a před kolegy či nadřízenými na pracovišti.

Pandemie covidu zamotala ve společnosti tolika věcmi. V práci to mnohým z nás umožnilo doslova nahlédnout do životů našich kolegů – dobrých, špatných i nahých. Třeba když zapomněli vypnout kameru při online poradě a někdo blízký v rodině právě vstal a neuvědomil si, že právě na dveře do koupelny míří tolik vtíravá kamera z pracovního notebooku manžela či manželky. Poslední roky nám možná v hlavách vyvolaly jistý chaos v tom, kde je hranice toho, co je přijatelné sdílet jen doma a co jen v kanceláři nebo na pracovišti.

Alena byla nakonec ráda, že se s Janou potkala. Ač se při setkání úplně „rozlomila“, otevřelo jí to oči v tom, že co možná vnímáme jako vlastní největší stigma, pro druhého může být úplně běžnou věcí. Tématem, nad kterým se nemá cenu nějak pozastavovat. Prostě ho vzít tak, jak je. A prostě a jenom s ním žít. Už nemá problém mluvit o tom, že ji občas brní kvůli eresce při práci na notebooku ruce. Když už to bylo v minulosti nesnesitelné, raději říkala, že musela celý víkend umývat okna v rodinném domě rodičů a úplně jí to zhuntovalo obě ruce. Teď už veřejně řekne, že ereska začíná nějak zlobit. A co ji přimělo, že o tom nemá problém mluvit? Jana při společném setkání řekla, že je přece normální říct, že mě něco bolí. Třeba ty ruce. Ona má za sebou dvě operace karpálních tunelů a to, co si s rukama občas zažívá, by nepřála ani největšímu nepříteli.

Každý z nás prožívá chvíle, které jsou velmi těžké a není snadné je sdělovat ostatním. Pokud ale cítíme, že se jedná o něco, co by mohlo ovlivnit naši práci nebo soukromí, a současně by sdílení mohlo pomoci nám nebo jiným lidem, kteří prožívají něco obdobného, měli bychom být upřímní. Sdílet informace lze několika způsoby. Někomu pomůže vyhledat odborníka a poradite se a řešit problém přímo s ním (tématu se věnujeme také v sérii brožur Můj rozcestník v kapitole Pečujte o svou duši). V poslední době jsou stále více vyhledávaným prostorem ke sdílení sociální sítě. Sociální sítě mohou sloužit jako prostor, kde to můžeme sdílet s velkou skupinou lidí.  Mohou to být naše osobní pocity, strasti, obavy, radosti, ale i třeba zkušenosti z probíhající terapie, kde jsme poprvé, a hledáme na základě statusu další pacienty, kteří prožívají totéž. Je skvělé se podělit o zkušenosti s léčbou. Možná právě sociální sítě nám dávají příležitost být více otevřený. 

Pandemie covidu nám v jistém slova smyslu najednou umožnila nahlížet klíčovou dírkou sociálních sítí, online porad a konferencí do každodenního života lidí z našeho okolí. Viděli jsme naše děti přicházet a vycházet ze záběru. Viděli jsme, jak vypadá neformální oblečení našich kolegů, jejich oblíbený hrnek s ranním čajem. Toto období nám umožnilo, abychom se stali mnohem lidštější, otevřenější. 

Přijměme proto fakt, že ač nám mírné sdílení některých radostí, ale i starostí může občas způsobit krátkodobě nepříjemné chvilky, pomůže nám to uvolňovat atmosféru kolem nás samých. A to, že ereska je pro nás nyní tématem hodně osobním a skrytým, za několik let může být běžným tématem našich rozhovorů, sdílených fotek, stejně jako úroda báječných koktejlových rajčat, kterou se nám na balkoně podařilo poprvé vypěstovat.

Mgr. Hana Potměšilová

Více informací najdete také v sérii brožur Můj rozcestník.

M-CZ-00004104